Jaroslav Foglar - 100 let skautem

Neznáme přesné datum

Ve své autobiografii Život v poklusu překřtívá Jaroslav Foglar osudové náhody na “dotyk motýlích křídel ve tváři”, které mění život a přivádí ho k práci s mládeží: “Mým „motýlem ve tváři“ byl kousek starých novin, do nichž měl můj spolužák Mirek Stiebling zabalený krajíc chleba se švestkovými povidly. Bylo nám tehdy třináct let. Seděli jsme spolu v lavici a o přestávce Mirek kousal z krajíce, četl ten kus novin a najednou do mě strčil a řekl: „Hele – přečti si to!“ A ukázal na článeček tohoto znění: Hoši, kteří by se ještě chtěli účastnit zájezdu na první světové Jamboree do Anglie, nechť se ihned přihlásí v místnostech spolku Český skaut, Praha l, dům Na Staré rychtě!

A tak jsme se rozběhli z Vinohrad dolů do Prahy na Starou rychtu v bláhové domněnce, že tam na nás čekají, aby nás už honem mohli zdarma vypravit do Anglie. V naší klukovské prostoduchosti nás totiž ani nenapadlo, že by se za tu cestu mělo také něco platit. Mysleli jsme zkrátka, že to je zadarmo, dočista zadarmo! Na naši omluvu musím říct, že tehdy o skautech nebylo skoro nikomu nic známo, a tak naše představy byly velmi mlhavé, někteří hoši například mysleli, že skauti nemusí chodit do školy. Na Staré rychtě jsme se představili několika vedoucím oddílů, a když jsme jim jedním dechem vychrlili svůj zájem „o tu Anglii“ a zamávali tím výstřižkem z novin, věděli hned, koho mají před sebou: dva naivní chytráčky, kteří se chtějí přihlásit ne pro krásu nového hnutí, ale jen aby se někam zadarmo dostali!

A tak nám hned vyložili, že za cestu do Anglie se musí platit, což pro nás nepřicházelo v úvahu. Ale kdybychom prý chtěli, mohli by nás přijmout do některého oddílu. A tak si nás jeden z vedoucích zapsal a řekl nám, abychom přišli ve středu v sedm hodin večer do vršovické školy proti záložně, tam že bude oddílová schůzka. V tu chvíli se začala otáčet kola mého životního osudu, aniž bych to věděl.”

Ovšem v rozhovoru, který poskytl v porevolučních časech, na otázku: Čím si vás získal skauting?, Jaroslav Foglar odpovídá: “Můj spolužák Ervín Kaupe mně půjčoval skautské časopisy, v nichž záhlaví jedné hlídky neslo kresbu-pérovku s námětem sedících skautů u táborového ohně.Toužil jsem po něčem podobném, byl jsem městské dítě a do té doby jsem z Prahy nevytáhl paty.Tak jsem se přihlásil do skautského oddílu a to se stalo mým životním osudem.”

Záhlaví k rubrice A. B. Svojsíka Kol táborového ohně, opravdu v časopise Junák vycházelo, naposledy v čísle 9.-10. ze září 1919. Je tedy možné, že touha po junáctví už v Jaroslavovi dřímala dříve a nalezený obal od chleba s povidly mu daly jen poslední impuls.

I když zmiňovaný novinový článek se v dobovém tisku dohledat nepodařilo, tak jinak formulovaná výzva k účasti na jamboree, vyšla v Národních listech 26.1.1920 (viz obrázek). Jestřáb se tedy do Rytířské ulice vydal někdy v zimě-jarních měsících. Trochu upřesnění nám poskytne jeho další líčení:

Zklamání z Jamboree

“Šli jsme domů jaksi zklamaní – to kvůli té Anglii – ale zase tak nějak vzrušení očekáváním něčeho nového, co „u skautů“ zažijeme, neboť už naše přikývnutí bylo samo o sobě počinem krajně povážlivým. Skautů bylo tehdy velmi málo, hnutí bylo v začátcích, a každý, kdo skautem nebyl, měl pro ně jen výsměch. I vážní dospělí lidé se novému hnutí veřejně posmívali. Není divu, že skauti si připadali pro všechny ty posměchy a útoky jako nějaká pronásledovaná sekta. Vášnivě se bili za svou věc, ale jinak byli uzavření, žili jen pro svůj oddíl a ve svém světě…

První schůzka dopadla dobře. Vedoucí nám podal ruku a řekl: „Ááá – tady jsou ti naši dva nováčci!“ Tím naše přivítání v oddílu skočilo. Pak se rokovalo, kam se půjde v neděli na výlet, a bylo ujednáno, že do Prokopského údolí. (Nikdy předtím jsem o něm neslyšel!)

A přišla neděle s mou první a bohužel také poslední výpravou. Oddíl měl všechny hochy z Vršovic, a proto také tam byl určen sraz v půl sedmé ráno. Zřejmě jsem celý oddíl překvapil, neboť za prvé jsem se dostavil na časný sraz jako jeden z prvních (nevěřili prý, že vůbec přijdeme), za druhé jsem měl krátké kalhoty vlastnoručně doma ustřižené z pěkných dlouhých manšestrových. Dokonce jsem měl i punčochy odvážně svinuté pod kolena a na zádech malý ruksáček, a tak jsem mohl být právem považován za nováčka nanejvýše nadějného. Zato Mirek Stiebling zklamal na celé čáře: nepřišel!

A pak jsme vyrazili. Z Vršovic do Prokopského údolí! A pěšky! Šli jsme někudy přes Nusle, plavili jsme se na převozní pramici přes řeku – a pak pořád dál a dál, v místa, kde jsem předtím nikdy nebyl. Bylo to pro mě jako pohádka. Došli jsme údolím na kopec Kalvárii, kde jsme se usadili a začali hrát Plíženou. Moc jsem hře nerozuměl, ale snažil jsem se ze všech sil, abych svou úlohu dobře splnil. A při té hře jsem zažil přímo čítankový příklad skautské pohotovosti při neštěstí.

V údolí právě natáčeli filmaři kovbojský film, jaké byly tehdy ve velké oblibě. Nad schůdky, po kterých jsem právě vybíhal, byla vysoká skála, nahoře zalesněná. Od kmene borovice tam nahoře viselo dolů na travnatý svah lano a po něm právě šplhal herec-kovboj. Přitom měl také vystřelit z koltu, ale jednou rukou se na laně neudržel a zřítil se z výšky dolů na svah. Když jsem nešťastníka spatřil, byl už u něj jakýsi starší pán, který se ho snažil přivést k vědomí. Herec byl bledý jako stěna, zbrocený krví a nehybný. Vyplašil jsem se nesmírně, ale neztratil jsem hlavu. Spěchal jsem lesní strání k oddílu a tam udělal poplach. Plížená byla okamžitě přerušena, oddíl vyrobil nosítka z tyčí, kabátů a šátků, lékárna byla připravena – a už se záchranná četa dala do běhu k místu neštěstí. Z ostatních filmařů jsem tu stále nikoho neviděl, natáčeli celý výjev ze vzdálených skal na druhé straně údolí, a než sem doběhli, zraněný herec byl už ošetřen a na nosítkách. Dopravili jsme ho do blízkého železničního domku na trati. Zakrátko tudy projížděl osobní vlak ku Praze. Zastavil, zraněného jsme naložili do služebního vagónu – a tím pro nás byla událost vyřízena.”

Film, který Jestřáb popisuje, se jmenoval Titimekův náhrdelník a měl se natáčet někdy na jaře 1920. Premiéru si tento 7 minutový snímek z kovbojského prostředí odbyl v červnu. Předpokládáme tedy, že šlo o duben, neboť právě v tomto měsíci se započal i prodej skautské loterie, který stál u konce Jaroslavova skautování. Na schůzi Ústřední rady Svazu skautů 15.4.1920 bylo konstatováno, že “Dobročinná loterie Svazu vešla právě v život a jest oprávněná naděje, že skauti tímto způsobem opatří si vlastní silou dostatečné prostředky, jichž bude použito na propagaci skautingu.” A to byla výzva i pro mladé nováčky.

Nachlazení a brzký konec

“Na příští oddílovou schůzku přinesl vedoucí losy skautské loterie. Každý člen oddílu jich měl prodat deset – a my nováčci, kteří se prý ještě nezasloužili o oddílovou pokladnu, dvacet! Měli jsme s Mirkem, který tentokrát přišel, hlavu ve smutku, ale pak mě napadla spásná myšlenka: budeme losy prodávat po domech, byt od bytu, dům od domu! Bylo to opravdu těžké, různých loterií byla tehdy velká spousta (legionářská, Červeného kříže, Českého srdce, slepecká a jiné), a teď jsme přišli ještě my s losy skautskými! Přesto jsme oba své dvacítky brzy prodali, ale vjela do nás nová ctižádost – zkrátka vyzvedli jsme si v oddílu ještě další losy – a prodali jsme jich asi 150! Co tomu našemu nečekanému nováčkovskému úspěchu tehdy říkal vedoucí, to už nevím. Při prodeji losů bylo totiž sychravé počasí, já jsem se uběhal, navíc jsem byl nedostatečně nabalený, zkrátka hrozně jsem se nastudil, dostal jsem zápal plic a bylo to se mnou zlé.

A závěr byl ještě ošklivější: po uzdravení jsem ke skautům už nesměl. Mirek Stiebling za mne ještě stačil odevzdat v oddílu peníze stržené za losy – ale já své nové kamarády již nikdy nespatřil!”

Duben a květen 1920 můžeme tedy označovat za období, kdy Jaroslav Foglar na chviličku ochutnal skauting. Jak ukazuje jeho nedávno vydaný deník ze Švýcarského pobytu o pár měsíců později, tak například Jestřábem v budoucnosti tolik proklamovanou slušnou mluvu, si odtud ještě neodnesl.

Nový začátek

K Junáku se vrátil až o tři roky později, na popud svého bratra, který ho uvedl mezi starší skauty zvané Jestřáby, kde získal také stejnojmennou přezdívku. Jeho srdce ho ale už táhlo k vedení dětí. Začal s ním nejprve ve 34. oddíle, který se po čase sloučil s 2. pražským oddílem, kterému Jestřáb zůstal věrný dalších šedesát let. Prošlo jím na tisíc chlapců, jenž si prožili nezapomenutelné chvíle. Ale přínos Jaroslava Foglara brzy překonal hranice jeho oddílu. Ne však v činovnických funkcích, ale ve spisovatelské a metodické práci. Skauting se pro něj stal studnou inspirace z níž čerpal, ale zároveň ho rozvinul a významně obohatil. Pojďme si alespoň některé jeho přínosy krátce připomenout.

Skauting pro neorganizované děti

Ve 30. letech minulého století byla nabídka volnočasových aktivit pro děti velmi chudá. Jaroslav Foglar cítil, že děti potřebují pozitivní vzory, podněty pro aktivní trávení času mimo školu a další výchovné impulsy. Skautské oddíly tak plošný zásah neměly. Cestu k nasměrování viděl skrze tehdy nejsilnější média: knihy a časopisy. Psal knihy, které měly být, a také se staly, podnětem k následování. Jako redaktor Mladého hlasatele, dokázal časopisem nadchnout pro dobro a aktivní život statisíce dětí. Jeho geniálním vychovatelským počinem se staly čtenářské kluby, kde využil touhu dětí po sdružování v partách a nabídl jim zajímavý program a přihlášení k hodnotám. Během několik let bylo takových klubů po celém Československu více než 23 000! Bohužel válka, a o pár let později komunistický režim, dlouhodobější rozvoj vždy zhatili.

Rozvoj dětského čtenářství

Foglar si byl vědom síly a imaginace příběhů k upoutání pozornosti. Nechtěl ale tvořit vysněné, nerealistické světy. Chtěl dětem předložit dobrodružství, které mohou prožít za rohem své ulice, nebo v lese, za hradbou svého města. A to se mu podařilo. Prodeje jeho více než 20 románů a komiksů jdou do milionů kusů a o síle ovlivnění svědčí tisíce dopisů od věrných čtenářů.

Metodické obohacení práce s mládeží

Jestřáb vedl svůj 2. oddíl nepřetržitě šedesát let, jeho tvořivost přinesla stovky her a oddílových vylepšení. Díky němu se skoro na každém táboře hrají etapové hry s legendou, děti používají KPZ, hrají hry s papírovými koulemi nebo plní bobříky či Modrý život. Své nápady si nenechával pro sebe, ale pilně je publikoval prostřednictvím časopisů a knih. Stal se tak hlavním inspirátorem mimoškolní výchovy 20. století.

I po 100 letech od počátku výchovné stezky Jaroslava Foglara jeho dílo žije a pokračuje. Ve stovkách oddílů a dětských skupin, v nově vydávaných knihách od nakladatelství Albatros i v aktivitách Skautské nadace Jaroslava Foglara. Ta k letošnímu výročí 113 let od spisovatelova narození (číslo 13 pro něj bylo kultovním) připravila soutěž pro děti “Čteme Foglarovky” o výroční odznak a další ceny.

Fond Foglar

Roman Šantora - Bobo

odkaz J. Foglara

roman.santora@skaut.cz

Za spolupráci na textu děkuji Slávkovi Janovovi – Nashvillovi.