Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré…jeden z nejznámějších textů J. Foglara, kterým vábil své čtenáře do přírody. Zná ho snad téměř každý milovník jeho tvorby, ale jen málokterý ví, z jaké touhy a bolesti vznikl. Poprvé s těmito okolnostmi seznámil členy svého oddílu v tzv Vánočním sešitě v roce 1985, který pro ně připravoval.

 

Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré

Vy si to už nikdo nepamatujete, jak to všechno bylo – a jak a proč a kde vzniklo to povídání, jehož začátek je v nadpisu mého článku, a já vám to ještě nikdy neřekl, až dnes, po čtyřiceti létech!

Nuže: bylo okouzlující jiskřivé jaro roku 1946, ale pro mne to bylo tehdy jaro velmi těžké a bolestné: rozešel jsem se v nedobrém s lidmi, kteří měli co mluvit do časopisu Junák, který jsem jim vybudoval a od revoluce /1945/ jako jeho jediný redaktor vedl. Přešel jsem do tehdy zkomírajícího časopisu Vpřed, nešťastný, nespokojený, ostouzený, rozjitřený zradou a pletichami i pomluvami nedobrých osob.

Usedl jsem za stůl v neútulné cizí redakční místnosti, kde na mne vše padalo, s výhledem do šedé zdi dvora těsně za oknem, ani kousek nebe odtud nebylo vidět – a moje první práce, kterou jsem musel rychle poslat do tiskárny pro už nové – mnou už dělané – číslo Vpředu, měl být rukopis nové rubriky “Z Bobří hráze”.

A tady, v tom nedobrém rozpoložení mysli, v té tmavé místnosti se šedou zdí za oknem jsem z té celé mé nešťastnosti dostal najednou takovou silnou touhu po modrém nebi, po slunci, po volnosti někde daleko od všeho toho, co jsem právě prožil v posledních měsících, že mi vnukla slova k úvodu do “Bobří hráze” a já je začal sypat na papír:

“Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic. Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší…”

Když jsem ty řádky tenkrát črtal na papír a pak honem přepsal pro tiskárnu na stroji, nevěděl jsem ještě, že se tolik rozšíří a stanou známými. Stovky a stovky všelikých kronik i deníků jednotlivců jsem od té doby už podepsal a v nich svoje slova z té těžké pro mne doby viděl, většinou v záhlavích a na titulních listech.

Snad i někdo z vás tato moje slova zná, i když třeba už ani neví, odkud jsou, kdo je napsal a za jakých nedobrých okolností vytryskla z poraněné a toužící mysli. Tak jestli se vám líbí a vy je někde máte napsána, jsem tomu rád – a těší mne to!

Vánoční sešit pro členy Dvojky, 1985.

 

Přidejte se k ostatním, kteří odebírají náš pravidlený informační email.

Shrnutí novinek, upozornění na nové výzvy a programy nadace. 

Děkujeme za důvěru! Pokud máte nějaký dotaz, neváhejte se na nás obrátit. Přejeme pěkný den.